Vkládání ostrých předmětů do kůže nebo jiných částí těla za účelem zkrášlení nebo pro jiné účely je praxe stará tisíce let. Nejstarší mumie objevená v Egyptě měla piercing v uchu. Starověké africké civilizace měly zvyky propichovat rty a jazyk. Ve skutečnosti byl nejstarší důkaz piercingu obličeje objeven v roce 2020 na kostře muže, který žil asi před 12 000 lety.
Piercing v uších byl běžný po celou historii. Často se používal jako prostředek duchovní ochrany, lidé nosili na uších kov, aby zabránili zlým duchům proniknout ušním kanálem do mozku. Starověké africké kmeny a Egypťané také praktikovali tělesné úpravy v podobě natahování ušních lalůčků, stejně jako lidé v Asii.
Tato praxe mezi královskými osobami je zřetelná na posmrtné masce mladého egyptského faraona Tutanchamona a také na sochách Buddhy, kde mu ušní lalůčky sahají téměř k ramenům.
Piercing nosu je na Blízkém východě pravděpodobně starý více než 4000 let a často byl nabízen jako dárek a u některých afrických kmenů je dodnes tradicí.
V Indii se piercing do nosu prováděl ze zcela jiného důvodu. Šperk se obvykle nosí v levé nosní dírce ženy. V ájurvédě, tradičním indickém přístupu ke zdraví a pohodě, je místo na levé nosní dírce spojeno s ženskými reprodukčními orgány a věří se, že piercing zde usnadňuje porod.
