Hypertextová básnická síť hejtů, statusů, dunivých basových linek a konfesí. Účtování s lidstvím a systémy zprava zleva. Devadesátky nikdy neskončily. Jejich pluralitní tvořivost, objevování realit a svoboda, ale i bezohledná nenasytnost, sociální nerovnosti, ziskuchtivost... Muset vyrůstat v chudobě dělnické rodiny (přece rovné příležitosti všem, stačí chtít), dívat se, jak ti shora došlapují na vlastní matku (přece žijeme ve svobodě a blahobytu), snášet šovinistické prostředí doma i v práci (přece žijeme v demokratické rovnosti a spravedlnosti), snášet svá odcizená těla (přece jsme mezi sebou stále více propojeni), snášet nevyžádané pohledy a osahávání frajerů z diskoték (přece jsme si všichni rovni, ona si za to může sama)... Hlas Kulikowské opakuje, jak se to vše pořád jen opakuje, města hoří, ale my máme chladný odstup. Jsme v pohodě. Jsme popíči. Jsme popíči?