H. M. Enzensberger v básnické sbírce Fúrie mizení prohlubuje svoje skeptické postoje vůči technickému a společenskému pokroku, vůči velkým ideám a ideologiím, přičemž reflektuje civilizační šum, postupující entropii, děsivou všednodenní šeď. Autor přiblížil rytmus mluvené formě, položil důraz na maximální věcnost, a přitom zůstával důsledným jazykovým komponistou a montérem. Básnické Já zde není oním lepším budoucím z věku lidské pospolitosti a ohleduplnosti, naopak: promlouvá z období, kdy je člověk člověku vlkem, kdy si každý uprostřed agresivního technizovaného světa prostě musí pomoct sám.