V jediné větě: „Ocitnout se ve stavu nejvyššího otřesu, osvíceného neskutečnem, s kusy skutečného světa v koutku sebe sama“ je obsažena celá podstata životního osudu Antonina Artauda. Většina básní v knize pochází z pozdějšího autorova období, kdy Artaud absolvoval iniciační rituál u kmene indiánů Tarahumara v Mexiku, mající zásadní vliv na jeho další duchovní směřování, které realizoval i ve své umělecké tvorbě. Díky tomuto výboru se nám tak otvírá ucelená vizionářská linie jeho díla v kompaktním celku a můžeme pozorovat rozvoj jeho vizí a nabytých transcendentních zkušeností i jejich převedení do osobního života.