Autor v úvodu a v závěru své knihy informuje čtenáře, že do psaní vzpomínek se pustil z terapeutických důvodů. Šlo o to, aby pomocí metodického prohlubování paměti a přenášení zážitků, obrazů a myšlenek, které jsou v ní uloženy, na papír přemohl afázii (ztrátu schopnosti užívat jazyk v mluvené i psané podobě), která ho postihla po prodělané mrtvici. V posledních větách knihy spisovatel děkuje svým lékařům a opatrovníkům za pomoc při rekonvalescenci a dodává, že výsledky této práce chce věnovat "všem lidem postiženým afázií" a doufá, že jim kniha pomůže při překonávaní jejích důsledků.