Šestý díl Výprav jednoho poutníka a neúnavného psavce, který už patnáct let týden co týden píše jeden portrét z nějakého místa spíš blízkého než vzdáleného, spíš běžného než exotického, spíš nenápadného než takového, které musí vidět každý.

Na těch místech se snaží zachytit něco, co je docela běžné a normální, zajímá ho historie toho místa, kdo tam žil, co o něm kdo napsal, co se tam stalo, ale také se snaží vidět ho takové, jaké je dnes. (…) Jeho cestovními prostředky jsou vlak a autobus, vezme-li ho někdo autem, nebrání se tomu. Loni si pořídil elektrické kolo, které dokonale vyhovuje jeho způsobu přemísťování. Na místech, kam s ním přijede, se chová nenápadně, přiváže ho k rantlu a jde se podívat za pamětihodnostmi. Celkem by se dalo o jeho cestování říct, že jde o činnost pokojnou a konzervativní, odpovídající tomu, jak se takový muž cítí na prahu věku, ve kterém mu začne co nevidět blikat číslice šest. Proto tedy šedesát výprav, šedesát kapitol z Čech, Moravy, Francie, Chorvatska, Německa, Rakouska a Rumunska, proto tedy ten název Výpravy v nejlepších letech. Odpovídá tomu ostatně i zvolání Hrabalova strýce Pepina: „Ten svět je pořád krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím...“