Desátá sbírka Petra Kukala je nesena především pocitem muže ve středním věku, který se začíná ohlížet za vším, co je nenávratně uplynulé, a nejistě osahávat kontury nové životní zkušenosti. V pěti oddílech jeho veršů nalézáme různé úhly, pod nimiž mužské stárnutí nahlíží. Dominuje pocit melancholie, lehkého smutku a vědomí neurčité ztráty; současně je však básníkovi postupné přijímání nové generační identity příležitostí k obecnější reflexi a revizi stávajících hodnot. V básních je rovněž hluboce přítomný autorův životní prostor, jímž je sídliště malého města. To se mu proměňuje v soukromé theatrum mundi, divadlo světa - tím více, čím více se životy na malém prostoru sdílených domů vzájemně dotýkají, čím více se večer okna jednotlivých bytů mění v oživlé obrazy dramat.