Umělecké a emotivně zabarvené vyjádření skupiny DG 307, její poetiku a hudbu, lze považovat za metaforický odraz reality, která stále vyvolává historické reminiscence. Apelativnost a hluk nejsou jen vyjádřením nespokojenosti, nebo kvílením, které volně vychází z duše, je to také hudba srdcí, již chce jen málokdo poslouchat. Je to rámus zbraní, reakce na podobu společnosti.
Pavel Zajíček a DG 307 považovali svou antihudbu za způsob komunikace s okolním světem a právě experimentální projev skupiny staví autorka do kontextu se vzpomínáním, zapomněním, sociálními traumaty a kulturní identitou české společnosti. „Kakofonie není mytizací světa, ale vrací světu skutečný prožitek. Hrubý zvuk železných tyčí, řetězů nebo motorových pil představuje realitu, která je pro socialistickou estetiku pobuřující. Jde přitom o objevování výjimečných hudebních obrazů, naplněných poetickou expresivitou, která je Zajíčkem chápána ve smyslu imaginárního projevu zvukové krajiny,“ píše Petra Veselá.
Autorka vystudovala kulturologii, antropologii a hru na saxofon, takže se pohybuje nejen v oblasti teorie kultury, ale sama po léta hrála s jazzovým kvartetem. Její teoretické úvahy o hudbě DG 307 jsou proloženy fragmenty a interpretacemi mnohých rozhovorů, které vedla s Pavlem Zajíčkem, ale i vyjádřeními a komentáři ostatních členů skupiny.
