Svou nahrávkou Amerického kvartetu a op. 106 (Gramophone Award "Nahrávka roku") se Pavel Haas Quartet etabloval mezi nejvýznamnější interprety Dvořákova díla. Tuto pozici soubor stvrdil nahrávkou kvintetů pořízenou společně se zakládajícím členem kvarteta violistou Pavlem Niklem a s vítězem soutěže Královny Alžběty pianistou Borisem Giltburgem. Album se dočkalo nejvyšších ocenění (Gramophone Chamber Award, BBC Radio 3 Record Review Discs of the Year, Diapason d'Or ad.). Už při natáčení Dvořákových kvintetů se spontánně zrodila logická myšlenka na album brahmsovské. Tu jej máme.
Dvořákovi ke světovému věhlasu dopomohla laskavá podpora a přátelství staršího kolegy Brahmse, který ve svých dvaceti letech podobně otevřenou náruč našel u manželů Clary a Roberta Schumannových. Brahmsův vztah ke Claře patrně stojí i za Klavírním kvintetem f moll op. 34. Skladbu původně rozvrženou pro smyčcové kvinteto Brahms na jaře 1864 přepracoval na Sonátu f moll pro dva klavíry. Smyčcová ani klavírní verze však Claru stále zvukově neuspokojovaly; teprve kombinace klavíru a smyčců přinesla kýžený kontrast a barevné bohatství. Clara Schumannová se ujala klavírního partu při soukromé premiéře díla, kterému přiřkla "symfonický charakter". Toho se mu bohatě dostává i na předkládané nahrávce. Smyčcovým kvintetem G dur op. 111 chtěl údajně Brahms své dílo uzavřít, a je proto jakýmsi ohlédnutím za hudbou, která jej provázela životem - od Beethovena, Schuberta, vídeňského valčíku, přes současníka Richarda Wagnera až po Brahmsovy oblíbené uherské motivy.
