Český malíř Oldřich Blažíček (1887–1953) patřil ke generaci umělců, která našla největší uplatnění se vznikem první republiky, kdy se vypracovala nová společenská a kulturní elita, nadšená pro ideje nového státu. Blažíček byl především malířem plenéru, krajiny zachycoval ve všech ročních dobách, nejčastěji v zimě a v předjaří. Zároveň měl mimořádnou schopnost vystihnout interiéry architektur, a díky tomu získal profesuru kreslení a malby na ČVUT v Praze. Monografie, obsahující i řadu dosud nepublikovaných písemných dokumentů a fotografií z malířovy pozůstalosti, představuje Blažíčka jako umělce, pedagoga a veřejně činnou osobu, věnuje se jeho výstavní a spolkové činnosti i rodinnému a společenskému prostředí a zároveň odráží atmosféru doby. Druhý svazek publikace obsahuje dosud nejrozsáhlejší soupis malířova díla.